Když vidím Michela Gondryho, jak "švéduje" svůj vlastní trailer na Be Kind Rewind, tak se u mě dostavuje lehká závrať.
Je to dost zvláštní, protože (víceméně) tentýž Gondry přece před lety natočil klip Bachelorette, kde několikanásobné zapouzdření jednoho příběhu, který vyprávěl sám sebe a s každou iterací se více a více zplošťoval, působilo spíše tísnivě, kdežto teď podobný motiv servíruje jako něco pozitivního.
Navíc mám silné podezření, že celé Be Kind Rewind vzniklo především proto, aby Gondry motivoval další lidi k natáčení dalších švédovaných filmů. A ono to samozřejmě funguje. =)
YouTube: “Sweded” video results - about 674
2008-07-31
2008-07-18
Paint cracks when the water leaks
Colours of Ostrava 2008 (volume III)
Sobota 12.7. (dokončení)
Z koncertu Goldfrapp jsem měl předem docela obavy. Přesněji řečeno jsem měl obavy, jak Goldfrapp přijme ostravské publikum, protože mi na místní poměry připadali příliš extravagantní, ale ukázalo se, že podobné obavy byly naprosto zbytečné. Goldfrapp se totiž povedlo přesně trefit hranici, kde končí koncertní show a začíná estráda a strhli skoro všechny. Doufám, že se Sinéad dívala, jak má vypadat koncert hlavní hvězdy večera.
Tak především se Goldfrapp na koncert personálně posílili a ná podiu se objevilo celkem sedm lidí (kromě Alison i dvě ženy - klávesistka a harfistka, která měl k ruce dokonce dvě harfy) a všichni byli oblečení v jednotných bílých řízách. Samozřejmě si přivezli i vlastní scénu, takže za bicími se tyčil podivný totem, jehož tělo tvořily barevné stuhy a korunovaly ho parohy (příroda ;), a na zadní stěně pódia byly rozmístěné světlé proutěné rohože, které sloužily i jako dělené plátno pro hojné projekce. A v neposlední řadě jsem měl dojem, že zvukař ještě přidal na hlasitosti, takže na energii získaly i ty klidnější písničky z poslední "přírodní" desky a když došla řada na tanečnější věci ze Supernature, tak skákalo a tleskalo skoro celé parkoviště. Jediné hluché místo vzniklo v delší pauze mezi písničkami díky nějakým technickým problémům a Alison se pak začala divit, že je nějak podezřelé ticho, ale to byla opravdu výjimka.
Největší kulturní škody tak nakonec nezpůsobili diváci, ale počasí. V době, kdy měl koncert vrcholit, se přihnal pořádný liják (od prvních větších kapek po průtrž mračen to trvalo asi jen minutu) a publikum začalo panikařit. A protože lilo i na scénu, tak Goldfrapp už jen dohráli písničku a raději taky prchli do bezpečí, což byl bohužel dost náhlý a trochu smutný konec.
My jsme se snažili domluvit, jak budeme pokračovat dál, ale velice brzy se ukázalo, že čtyři lidi se sice pod jednu pláštěnku vejdou, ale rozhodně nezůstanou suší, takže jsme vyčkali příchodu posil s deštníky a v pokračující bouřce zahájili ústup na zastávku. Tím pádem jsme se ani nedověděli, jestli počasí dovolilo vystoupit podle harmonogramu skupině Koop a jestli se pánové podrželi své image a dámských šatů, což byla velká ztráta.
Neděle 13.7.
Ivu Bittovou se slavnými jazzovými posilami (George Mraz a Emil Viklický, které trochu znám, a Laco Tropp, kterého neznám vůbec) v Červeném kostele jsme stihli jen tak tak, přestože jsme byli "u Baniku" (nezaměňovat s Bazaly!) půl hodiny před začátkem (!). Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme zjistili, že už je skoro všude plno a byli jsme rádi, že jsme si mohli sednout alespoň na podlahu v uličce mezi lavicemi kousek od vstupních dveří. Příliš pohodlné to ovšem nebylo a navíc jsem asi poprvé zažil, že by mi v kostele nebyla zima, ale teplo. Vlastně to bylo spíš horko a později i vedro. Ale ono se asi není čemu divit, protože dovnitř se údajně vecpalo o 500 lidí více, než kolik se původně plánovalo míst, a klimatizace při stavbě zřejmě zapomněli instalovat. =) A to jsme na konci ještě zjistili, že dost lidí zůstalo poslouchat venku na schodem před vchodem a dokonce i na lavičkách v parku na druhé straně Českobratrské ulice.
Já tedy nejsem zrovna typický jazzový fanda, ale na koncert jsem byl původně docela zvědavý, jenomže vedro v kombinaci s dost nepohodlným sezením způsobily, že jsem si ho moc neužil. Zatímco se na nízkem pódiu transformovaly méně známé lidové písničky do tak volných jazzových forem, až se originály úplně ztrácely, tak já jsem zkoušel, kolika způsoby je možné se usadit na ploše půl metru čtverečního. Našel jsem jich asi pět, ale jeden z nich za moc nestál. O sezení nemluvě. Z. si mezitím pro sebe mumlal něco strašlivého na téma "zlatý Dunaj a Václavek", ale zbytek publika reagoval velice nadšeně (pravděpodobně to bylo částečně způsobeno i kyslíkovou deprivací =), tleskalo po každém náznaku sóla a vůbec to místy vypadalo jako na koncertě Beatles. Já bych to asi příště zkusil zase, ale určitě ne v kostele.
Nevím, kolik lidí přišlo hned po poledni na O5 & Radeček a na Tomáš Kluse, ale v 15:45 před koncertem Prouzy nebylo na Černé louce právě narváno. Těžko říct, jestli to bylo tím, že Prouza vlastně několik let nehrála a tím pádem se rozpadla fanouškovská základna, nebo zhoršujícím se počasím, protože se nebezpečně zatahovalo, ale reformovaná skupina se nenechala ani jedním nijak zastrašit a opřela se do kytar, takže všichni pamětníci v publiku byli nadšení. ;)
Nadšení ovšem netrvalo dlouho, protože u třetí písničky začalo pršet a většina publika se rozprchla pod stromy, takže u pódia zůstali jen ti nejvěrnější. Karel Mařík zareagoval tím, že spustil písničku Cestou domů:
Cestou domů pršelo
a vítr třískal ploty
někde v dálce někdo křičel
já ne, já ne, to ty
Na počasí to ovšem neudělalo žádný dojem - déšť ještě zhoustnul a vítr ty litry vody z boku tlačil na pódium, kde za hrající skupinou začali divoce pobíhat technici se smetáky a snažili se vodu hrnout pryč. Už to ale bylo neúnosné, a tak se Prouza rozloučila a po pouhých čtyřech písničkách koncert skončil.
Velice brzy po tom pro nás skončily i Colours. Dočasný úkryt pod stromem by byl fajn, kdyby jen pršelo, jenomže po pár minutách lijáků už jsem měl dojem, že nad námi žádný strom není. Když se pak přidaly i kroupy (ty povedenější měly až 2 cm), tak už jsem si jenom kryl hlavu a čekal, až to trochu zeslábne. K tomu došlo zhruba po čtvrt hodině, ale to už jsme opravdu vypadali, jakobychom právě vylezli z bazénu a počasí v tu chvíli na koupání moc nebylo, takže jsme raději utekli do sucha a tepla.
Když pak kolem sedmi začalo znovu pršet, tak už jsem déšt pozoroval jen z okna. Kapky dopadaly na parapet, zvolna se šeřilo a přes kopec byla slabě slyšet vzdálená nerozpoznatelná hudba.
Sobota 12.7. (dokončení)
Z koncertu Goldfrapp jsem měl předem docela obavy. Přesněji řečeno jsem měl obavy, jak Goldfrapp přijme ostravské publikum, protože mi na místní poměry připadali příliš extravagantní, ale ukázalo se, že podobné obavy byly naprosto zbytečné. Goldfrapp se totiž povedlo přesně trefit hranici, kde končí koncertní show a začíná estráda a strhli skoro všechny. Doufám, že se Sinéad dívala, jak má vypadat koncert hlavní hvězdy večera.
Tak především se Goldfrapp na koncert personálně posílili a ná podiu se objevilo celkem sedm lidí (kromě Alison i dvě ženy - klávesistka a harfistka, která měl k ruce dokonce dvě harfy) a všichni byli oblečení v jednotných bílých řízách. Samozřejmě si přivezli i vlastní scénu, takže za bicími se tyčil podivný totem, jehož tělo tvořily barevné stuhy a korunovaly ho parohy (příroda ;), a na zadní stěně pódia byly rozmístěné světlé proutěné rohože, které sloužily i jako dělené plátno pro hojné projekce. A v neposlední řadě jsem měl dojem, že zvukař ještě přidal na hlasitosti, takže na energii získaly i ty klidnější písničky z poslední "přírodní" desky a když došla řada na tanečnější věci ze Supernature, tak skákalo a tleskalo skoro celé parkoviště. Jediné hluché místo vzniklo v delší pauze mezi písničkami díky nějakým technickým problémům a Alison se pak začala divit, že je nějak podezřelé ticho, ale to byla opravdu výjimka.
Největší kulturní škody tak nakonec nezpůsobili diváci, ale počasí. V době, kdy měl koncert vrcholit, se přihnal pořádný liják (od prvních větších kapek po průtrž mračen to trvalo asi jen minutu) a publikum začalo panikařit. A protože lilo i na scénu, tak Goldfrapp už jen dohráli písničku a raději taky prchli do bezpečí, což byl bohužel dost náhlý a trochu smutný konec.
My jsme se snažili domluvit, jak budeme pokračovat dál, ale velice brzy se ukázalo, že čtyři lidi se sice pod jednu pláštěnku vejdou, ale rozhodně nezůstanou suší, takže jsme vyčkali příchodu posil s deštníky a v pokračující bouřce zahájili ústup na zastávku. Tím pádem jsme se ani nedověděli, jestli počasí dovolilo vystoupit podle harmonogramu skupině Koop a jestli se pánové podrželi své image a dámských šatů, což byla velká ztráta.
Neděle 13.7.
Ivu Bittovou se slavnými jazzovými posilami (George Mraz a Emil Viklický, které trochu znám, a Laco Tropp, kterého neznám vůbec) v Červeném kostele jsme stihli jen tak tak, přestože jsme byli "u Baniku" (nezaměňovat s Bazaly!) půl hodiny před začátkem (!). Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme zjistili, že už je skoro všude plno a byli jsme rádi, že jsme si mohli sednout alespoň na podlahu v uličce mezi lavicemi kousek od vstupních dveří. Příliš pohodlné to ovšem nebylo a navíc jsem asi poprvé zažil, že by mi v kostele nebyla zima, ale teplo. Vlastně to bylo spíš horko a později i vedro. Ale ono se asi není čemu divit, protože dovnitř se údajně vecpalo o 500 lidí více, než kolik se původně plánovalo míst, a klimatizace při stavbě zřejmě zapomněli instalovat. =) A to jsme na konci ještě zjistili, že dost lidí zůstalo poslouchat venku na schodem před vchodem a dokonce i na lavičkách v parku na druhé straně Českobratrské ulice.
Já tedy nejsem zrovna typický jazzový fanda, ale na koncert jsem byl původně docela zvědavý, jenomže vedro v kombinaci s dost nepohodlným sezením způsobily, že jsem si ho moc neužil. Zatímco se na nízkem pódiu transformovaly méně známé lidové písničky do tak volných jazzových forem, až se originály úplně ztrácely, tak já jsem zkoušel, kolika způsoby je možné se usadit na ploše půl metru čtverečního. Našel jsem jich asi pět, ale jeden z nich za moc nestál. O sezení nemluvě. Z. si mezitím pro sebe mumlal něco strašlivého na téma "zlatý Dunaj a Václavek", ale zbytek publika reagoval velice nadšeně (pravděpodobně to bylo částečně způsobeno i kyslíkovou deprivací =), tleskalo po každém náznaku sóla a vůbec to místy vypadalo jako na koncertě Beatles. Já bych to asi příště zkusil zase, ale určitě ne v kostele.
Nevím, kolik lidí přišlo hned po poledni na O5 & Radeček a na Tomáš Kluse, ale v 15:45 před koncertem Prouzy nebylo na Černé louce právě narváno. Těžko říct, jestli to bylo tím, že Prouza vlastně několik let nehrála a tím pádem se rozpadla fanouškovská základna, nebo zhoršujícím se počasím, protože se nebezpečně zatahovalo, ale reformovaná skupina se nenechala ani jedním nijak zastrašit a opřela se do kytar, takže všichni pamětníci v publiku byli nadšení. ;)
Nadšení ovšem netrvalo dlouho, protože u třetí písničky začalo pršet a většina publika se rozprchla pod stromy, takže u pódia zůstali jen ti nejvěrnější. Karel Mařík zareagoval tím, že spustil písničku Cestou domů:
Cestou domů pršelo
a vítr třískal ploty
někde v dálce někdo křičel
já ne, já ne, to ty
Na počasí to ovšem neudělalo žádný dojem - déšť ještě zhoustnul a vítr ty litry vody z boku tlačil na pódium, kde za hrající skupinou začali divoce pobíhat technici se smetáky a snažili se vodu hrnout pryč. Už to ale bylo neúnosné, a tak se Prouza rozloučila a po pouhých čtyřech písničkách koncert skončil.
Velice brzy po tom pro nás skončily i Colours. Dočasný úkryt pod stromem by byl fajn, kdyby jen pršelo, jenomže po pár minutách lijáků už jsem měl dojem, že nad námi žádný strom není. Když se pak přidaly i kroupy (ty povedenější měly až 2 cm), tak už jsem si jenom kryl hlavu a čekal, až to trochu zeslábne. K tomu došlo zhruba po čtvrt hodině, ale to už jsme opravdu vypadali, jakobychom právě vylezli z bazénu a počasí v tu chvíli na koupání moc nebylo, takže jsme raději utekli do sucha a tepla.
Když pak kolem sedmi začalo znovu pršet, tak už jsem déšt pozoroval jen z okna. Kapky dopadaly na parapet, zvolna se šeřilo a přes kopec byla slabě slyšet vzdálená nerozpoznatelná hudba.
2008-07-17
Colour Me Badd
Colours of Ostrava 2008 (volume II)
Sobota 12.7.2008
Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."
Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)
Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)
Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)
Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)
Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.
Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)
Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)
Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.
Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.
A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.
(lidová)
Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.
Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.
Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.
Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)
Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)
(dokončení příště)
Sobota 12.7.2008
Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."
Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)
Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)
Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)
Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)
Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.
Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)
Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)
Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.
Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.
A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.
(lidová)
Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.
Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.
Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.
Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)
Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)
(dokončení příště)
2008-07-15
Jadą wozy kolorowe
Colours of Ostrava 2008 (volume I)
No, dobře - tak moje reportáž z Colours 2008 je tady. Sice to vypadá, že letos bude reportáží z Colours všude plno, ale ještě jedna subjektivní navíc nemůže ničemu uškodit.
Pátek 11.7.2008
Protože jsem tušil, že i tři dny budou víc než dost, tak jsem čtvrteční program vynechal a za kulturou se vydal až v pátek. V programu se skvěl nápis "Jaroslav Dušek - beseda", což mi připadalo jako vhodné a poklidné zahájení, takže jsem si na Černé louce vyměnil vstupenku za modrý pásek a zamířil do Librexu. Tam mě nejdřív překvapilo, že po mě u vchodu nikdo nic nechtěl a že se v obchodě dál normálně prodávalo, ale beseda se v prvním patře skutečně konala a Duška tam posilnili taktéž členové Longital Šina a Dano Salontay (v programové brožuře pro jistotu uvedený jako Zalotnay). Kromě běžných lidí ale naneštěstí příšlo poměrně hodně "vesmírných lidí", a tak se otázky točily kolem existence levitace a názorů na "hodnocení a posuzování". Místy to bylo přesto vtipné, ale Jaroslav Dušek měl až nezdravě mnoho prostoru pro plané filozofování a já velice špatně snaším, když mi v tomto oboru někdo leze do zelí... =)
Nenechal jsem se odradit a po skončení jsem se zvolna vydal do Farské zahrady, kde měl výše zmiňovaný pán vystoupit i se svými soukmenovci z divadla Vizita. Ukázalo se ovšem, že to "zvolna" nebyl dobrý nápad, protože když jsem došel na místo, tak se podél plotu táhla zhruba stometrová fronta v trojstupu, která se dovnitř sunula jen velmi pomalu (bodejď by ne, když uvnitř už bylo plno), tak mi nezbylo, než se jít podívat na Precedens.
Co vám budu povídat - byl to hotový návrat do dětství, o což se zasloužil především "vedoucí zájezdu do Ostravy" Martin Němec. Zatímco skupina hrála a Bára Basiková nebo její ortogonální záskok Dáša Součková (Lili Marlene) zpívaly, tak Němec se naboso pohupoval u kláves a jednou za minutu zahrál nějaký akord hodně osmdesátkovým zvukem. Připadal jsem si, že sleduju nějaký opožděný přenos z Televizního klubu mladých (samozřejmě došlo i na Souměrnou a Soumrak bohů), ale iluzi trochu kazil současný věk hlavních protagonistů. Navíc Basiková se ještě stačila vyptat publika, jestli přišlo kvůli ní, jestli jí má rádo, jestli má rádo i kluky z kapely a jestli tu náhodou není někdo z bulváru, protože jestli je, tak má jít do prdele. Tohle by se v TKM myslím nestalo.
V následující přestávce se začal postupně trousit zbytek naší divácké skupiny, a tak jsem na Černé louce u tzv. OKD scény spořádaně vyčkal Priessnitz. Pánové dorazili v počtu čtyř mužů a tedy jen tří nástrojů (bicí, basa, kytara), ale místy jsem měl dojem, že se odněkud vynoří ještě Joachim Dvořák a Jaroslav Rudiš a celé se to transformuje v koncert The Bombers. Nejsilnější byl ten pocit v momentu, kdy si Jaromír Švejdík začal v jedné mezihře cosi ledabyle notovat falzetem a nakonec dodal i vysvětlení: "tady by měly hrát klávesy". Nikdo další se neobjevil.
Doplnění o další posily jsme se přesunuli za Ostravici do stanu u hradu, kde už začínali Longital. První dojem byl strašný, protože zvuk ve stanu postrádal výšky a od něčeho (nejspíš od stanu, že =) se odrážel, takže zpěvu nebylo moc rozumět, ale postupně jsem asi otupěl, protože ke konci už mi to tak nevadilo. Předloňský koncert v kostele svatého Václava mi sice připadal mnohem vydařenější, ale na druhou stranu je pro hudebníky asi příjemnější hrát pro zaplněný stan než v kostele mimo hlavní festivalové dění pro třicet podchlazených lidí. Za zmínku možná taky stojí, že teď to byl údajně první koncert, kde s sebou měli Longital dotykovou hračku JazzMutant Lemur, a skutečně to vypadalo, že zatím spíš jenom zkouší, co si s tím můžou všechno dovolit. Každopádně přijetí publika bylo vřelé, což Longital přeju.
Happy Mondays jsem nikdy vyloženě nežral a teď už jsem měl hlad, takže jsem nejdřív musel zaskočit pro nějaké jídlo, ale na dohled pódia jsme se nakonec přece jen dostali a byl to pohled pro bohy. Nemám úplný přehled o zakládajích členech skupiny, ale mám dojem, že na pódiu jich tentokrát moc nebylo a u těch, co tam byli, zase nebylo úplně jasné, proč tam jsou. V centru všeho dění totiž postával kulaťoučký Shaun Ryden a cosi si brblal a po celé scéně se průběžně a naprosto bezúčelně motal živý maskot Bez, který většinu času prostě jen mával na diváky. Skupina se tím naštěstí nenechala vyvést z míry a hodně toho zachránila černošská zpěvačka Rowetta, takže to dohromady docela fungovalo. Obě hitovky, které se pamatuju ze začátku devadesátých let, odehráli, takže všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli přesunout domů, kde bylo ještě třeba vymyslet, jak se sedm lidí uloží ke spánku a to se zákonitě trochu protáhlo. =)
No, dobře - tak moje reportáž z Colours 2008 je tady. Sice to vypadá, že letos bude reportáží z Colours všude plno, ale ještě jedna subjektivní navíc nemůže ničemu uškodit.
Pátek 11.7.2008
Protože jsem tušil, že i tři dny budou víc než dost, tak jsem čtvrteční program vynechal a za kulturou se vydal až v pátek. V programu se skvěl nápis "Jaroslav Dušek - beseda", což mi připadalo jako vhodné a poklidné zahájení, takže jsem si na Černé louce vyměnil vstupenku za modrý pásek a zamířil do Librexu. Tam mě nejdřív překvapilo, že po mě u vchodu nikdo nic nechtěl a že se v obchodě dál normálně prodávalo, ale beseda se v prvním patře skutečně konala a Duška tam posilnili taktéž členové Longital Šina a Dano Salontay (v programové brožuře pro jistotu uvedený jako Zalotnay). Kromě běžných lidí ale naneštěstí příšlo poměrně hodně "vesmírných lidí", a tak se otázky točily kolem existence levitace a názorů na "hodnocení a posuzování". Místy to bylo přesto vtipné, ale Jaroslav Dušek měl až nezdravě mnoho prostoru pro plané filozofování a já velice špatně snaším, když mi v tomto oboru někdo leze do zelí... =)
Nenechal jsem se odradit a po skončení jsem se zvolna vydal do Farské zahrady, kde měl výše zmiňovaný pán vystoupit i se svými soukmenovci z divadla Vizita. Ukázalo se ovšem, že to "zvolna" nebyl dobrý nápad, protože když jsem došel na místo, tak se podél plotu táhla zhruba stometrová fronta v trojstupu, která se dovnitř sunula jen velmi pomalu (bodejď by ne, když uvnitř už bylo plno), tak mi nezbylo, než se jít podívat na Precedens.
Co vám budu povídat - byl to hotový návrat do dětství, o což se zasloužil především "vedoucí zájezdu do Ostravy" Martin Němec. Zatímco skupina hrála a Bára Basiková nebo její ortogonální záskok Dáša Součková (Lili Marlene) zpívaly, tak Němec se naboso pohupoval u kláves a jednou za minutu zahrál nějaký akord hodně osmdesátkovým zvukem. Připadal jsem si, že sleduju nějaký opožděný přenos z Televizního klubu mladých (samozřejmě došlo i na Souměrnou a Soumrak bohů), ale iluzi trochu kazil současný věk hlavních protagonistů. Navíc Basiková se ještě stačila vyptat publika, jestli přišlo kvůli ní, jestli jí má rádo, jestli má rádo i kluky z kapely a jestli tu náhodou není někdo z bulváru, protože jestli je, tak má jít do prdele. Tohle by se v TKM myslím nestalo.
V následující přestávce se začal postupně trousit zbytek naší divácké skupiny, a tak jsem na Černé louce u tzv. OKD scény spořádaně vyčkal Priessnitz. Pánové dorazili v počtu čtyř mužů a tedy jen tří nástrojů (bicí, basa, kytara), ale místy jsem měl dojem, že se odněkud vynoří ještě Joachim Dvořák a Jaroslav Rudiš a celé se to transformuje v koncert The Bombers. Nejsilnější byl ten pocit v momentu, kdy si Jaromír Švejdík začal v jedné mezihře cosi ledabyle notovat falzetem a nakonec dodal i vysvětlení: "tady by měly hrát klávesy". Nikdo další se neobjevil.
Doplnění o další posily jsme se přesunuli za Ostravici do stanu u hradu, kde už začínali Longital. První dojem byl strašný, protože zvuk ve stanu postrádal výšky a od něčeho (nejspíš od stanu, že =) se odrážel, takže zpěvu nebylo moc rozumět, ale postupně jsem asi otupěl, protože ke konci už mi to tak nevadilo. Předloňský koncert v kostele svatého Václava mi sice připadal mnohem vydařenější, ale na druhou stranu je pro hudebníky asi příjemnější hrát pro zaplněný stan než v kostele mimo hlavní festivalové dění pro třicet podchlazených lidí. Za zmínku možná taky stojí, že teď to byl údajně první koncert, kde s sebou měli Longital dotykovou hračku JazzMutant Lemur, a skutečně to vypadalo, že zatím spíš jenom zkouší, co si s tím můžou všechno dovolit. Každopádně přijetí publika bylo vřelé, což Longital přeju.
Happy Mondays jsem nikdy vyloženě nežral a teď už jsem měl hlad, takže jsem nejdřív musel zaskočit pro nějaké jídlo, ale na dohled pódia jsme se nakonec přece jen dostali a byl to pohled pro bohy. Nemám úplný přehled o zakládajích členech skupiny, ale mám dojem, že na pódiu jich tentokrát moc nebylo a u těch, co tam byli, zase nebylo úplně jasné, proč tam jsou. V centru všeho dění totiž postával kulaťoučký Shaun Ryden a cosi si brblal a po celé scéně se průběžně a naprosto bezúčelně motal živý maskot Bez, který většinu času prostě jen mával na diváky. Skupina se tím naštěstí nenechala vyvést z míry a hodně toho zachránila černošská zpěvačka Rowetta, takže to dohromady docela fungovalo. Obě hitovky, které se pamatuju ze začátku devadesátých let, odehráli, takže všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli přesunout domů, kde bylo ještě třeba vymyslet, jak se sedm lidí uloží ke spánku a to se zákonitě trochu protáhlo. =)
2008-07-04
Host vyhazuje vrchního
Jedna stará hudební legeda, kterou už si asi úplně přesně nepamatuju, tvrdí, že když Depeche Mode začátkem devadesátých let poměrně radikálně změnili styl, tak to vyvolalo mezi skalními fanoušky takovou vlnu nesouhlasu, že si fanoušci celou novou desku nahráli znovu v aranžmá, která jim více vyhovovala. My jsme teď v případě The Bombers tak důslední nebyli a spokojili jsme se jen s jednou písničkou...
Představovali jsme si to spíš nějak takhle:
Sololit - Praděd (MP3 256 kbps / 7,4 MB)
Last.fm:
Praděd
(originál nahrálo hudební sdružení Jaromír 99 & The Bombers)
Představovali jsme si to spíš nějak takhle:
Sololit - Praděd (MP3 256 kbps / 7,4 MB)
Last.fm:
Praděd
(originál nahrálo hudební sdružení Jaromír 99 & The Bombers)
2008-07-01
machine. Unexpectedly, I’d invented a time
Jedna z prvních "opravdových" desek, kterou jsem měl nahranou na kazetě, bylo Music for the Masses od Depeche Mode. Jenomže tohle album má poměrně netypickou délku, takže přesahovalo ještě kus na druhou stranu kazety a už se tam nevešla druhá regulérní deska. To způsobilo, že tam neznámý dobrodinec dohrál e.p. Martina L. Gorea (koho taky jiného, že? =) Counterfeit (čili Padělek), které se tam vešlo tak akorát.
Těžko říct, jestli to mám z odstupu brát jako projev svého vytvářejícího se vkusu nebo je to spíš přičina toho, jaký vkus mám teď, ale každopádně jsem si tu desku oblíbil a vydrželo mi to dodnes. Přitom si nejsem úplně jistý, proč jsem si ji oblíbil - zvukově je poplatná době a zní jako chudobnější příbuzný Music for the Masses (čeho taky jiného, že? =), aranžmá jsou navíc minimalistická a je všeobecně uznávaným faktem, že Gore je horší zpěvák než Gahan. Snad to bude tím, že Gore dokáže (na rozdíl od stadionového rockera Gahana) působit jako "upřímný elektronický písničkář" a nekazí mu to ani skutečnost, že se jedná o samé "padělky" (totiž cover-verze), k čemuž ovšem hodně přispělo to, že si tam vybral spíše méně známé písničky. Tedy z mého pohledu byly tehdy neznámé všechny a protože ta kazeta nebyla popsaná, tak mi taky poměrně dlouho trvalo, než jsem si všimnul, že tohle už není DM, ale někteří lidé si to myslí dodnes... =)
I tak mě ale překvapilo, když jsem na YouTube po mnoha letech narazil na tohle:
Prvních pár sekund jsem měl dojem, že se jedná o nějakou amatérskou cover-verzi, ale ve skutečnosti se jedná o zapomenutý originál zapomenutého zpěváka jménem Joe Crow. Myslím, že slovo "zapomenutý" si můžu dovolit, protože na Wikipedii je pod jménem Joe Crow jen nějaký indiánský aktivista. Na last.fm je situace o něco lepší - dá se tam najít obal desky Pillows & Prayers, ze které písnička pochází, a v Top Tracks taky názorný doklad toho, že ta písnička je vlastně to jediné, co z té desky ještě přežívá.
Náladu z nepovedeného pátrání mi ale naštěstí zvedly komentáře posluchačů z letošního roku:
Swazi: I know great talent when I hear it. I don't know heck about this artist, but my guess is that he can be big if he really really wants it.
cherryred: Your guess has come about 30 years too late.
Karl má pravdu - rozlišit v hudbě minulost od budoucnosti je čím dál tím těžší...
PS: Nadpis je minipovídka Alana Moorea z Wired.
Těžko říct, jestli to mám z odstupu brát jako projev svého vytvářejícího se vkusu nebo je to spíš přičina toho, jaký vkus mám teď, ale každopádně jsem si tu desku oblíbil a vydrželo mi to dodnes. Přitom si nejsem úplně jistý, proč jsem si ji oblíbil - zvukově je poplatná době a zní jako chudobnější příbuzný Music for the Masses (čeho taky jiného, že? =), aranžmá jsou navíc minimalistická a je všeobecně uznávaným faktem, že Gore je horší zpěvák než Gahan. Snad to bude tím, že Gore dokáže (na rozdíl od stadionového rockera Gahana) působit jako "upřímný elektronický písničkář" a nekazí mu to ani skutečnost, že se jedná o samé "padělky" (totiž cover-verze), k čemuž ovšem hodně přispělo to, že si tam vybral spíše méně známé písničky. Tedy z mého pohledu byly tehdy neznámé všechny a protože ta kazeta nebyla popsaná, tak mi taky poměrně dlouho trvalo, než jsem si všimnul, že tohle už není DM, ale někteří lidé si to myslí dodnes... =)
I tak mě ale překvapilo, když jsem na YouTube po mnoha letech narazil na tohle:
Prvních pár sekund jsem měl dojem, že se jedná o nějakou amatérskou cover-verzi, ale ve skutečnosti se jedná o zapomenutý originál zapomenutého zpěváka jménem Joe Crow. Myslím, že slovo "zapomenutý" si můžu dovolit, protože na Wikipedii je pod jménem Joe Crow jen nějaký indiánský aktivista. Na last.fm je situace o něco lepší - dá se tam najít obal desky Pillows & Prayers, ze které písnička pochází, a v Top Tracks taky názorný doklad toho, že ta písnička je vlastně to jediné, co z té desky ještě přežívá.
Náladu z nepovedeného pátrání mi ale naštěstí zvedly komentáře posluchačů z letošního roku:
Swazi: I know great talent when I hear it. I don't know heck about this artist, but my guess is that he can be big if he really really wants it.
cherryred: Your guess has come about 30 years too late.
Karl má pravdu - rozlišit v hudbě minulost od budoucnosti je čím dál tím těžší...
PS: Nadpis je minipovídka Alana Moorea z Wired.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)