2018-03-21

Recenze Jak svět přichází o básníky (Rudé právo 1983)

Rozhovor s Davidem Matáskem mě opět po čase zavedl do webového archivu Rudého práva.

„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.

Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)

Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.

Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.

Jak svět přichází o básníky
Česká premiéra 1.11.1982
ČSFD 79 %
Rudé právo 20. 1. 1983 (strana 5)

Nad novou českou filmovou komedii
Jenom legrácky nemohou stačit

Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.

Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.

Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.

Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.

Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.

Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.

Jan Kliment

Žádné komentáře: